Vždycky jsem byla na našeho Vojtu hrdá. Jsem pyšná, že je „jinej“. Uvědomuju si, že to nebude mít za začátku jednoduchý kvůli svý citlivosti, kvůli neprůbojnosti, kvůli tomu, jak je empatickej a často se montuje do situací, který by nemusel vůbec řešit. Ale jsem si jistá, že díky týhle povaze jednou kofne prima babu, najde si k sobě oprvadu dobrý kamarády, bude si umět poradit s nepříjemnýma zkušenostma.
Ano, pipláme se s ním. Je to někdy na budku. Vyčerpává mě s ním debatovat, vysvětlovat, argumentovat.
Pokaždý, když jsem si říkala, že na to už kašlu, že přestanu kojit, že půjde spát do svýho pokoje, že prostě pomašíruje do školky řev neřev nebo aspoň na hlídání, když jsem měla chuť mu říct, že bude to po mým, protože jsem to prostě řekla a basta, tak udělá něco, co mě pěkně pokorně vrátí k piplání.
Neuměla jsem si představit, jaký to bude mít dvě děti. Jako ten kolotoč a zápřah jsem docela odhadla poměrně dobře. Mám toho opravdu plný brejle! Vůbec jsem ale domyslela na ten emoční kolotoč. Ne jednu stranu chcete pořád chovat malinké miminko, na druhé straně vám puká srdce při myšlence, že už nejsem toho prvního 24 hodin denně k dispozici jako předtím.
Každá buňka vašeho tělo se chce rozletět na milion kousků, protože vy nemůžete být dvakrát, abyste měli dobrý pocit, že všichni mají, co potřebují a jsou na něj zvyklí.
Chvíli se takhle zmítáte ve vzduchoprázdnu, než vám dojde, že jste úplně blbá, protože vaše děti potřebují jenom to, abyste je měli rádi. To je celý. Musí cítit lásku a jestli s nima postavíte jedno puzzle denně nebo deset úplně nerozhoduje.
Vojta mi onehdá udělil zase jednu lekci (už asi miliontou za svůj život), tentokrát v péči o novorozence.
Terezka nám dopoledne doma hýkala, řešila si svoje bříško a potřebovala spát, takže to s ní bylo od prsa k prsu, přehazovala jsem ji v náručí tam a zpátky.
Vypadalo to, že už usne, tak jsem ji chtěla uhojdat v Hojdavaku (já naiva), aby mě měl Vojta chvíli celou jenom pro sebe. Chudinka můj malej, že jo!
Ona ale ne (pochopitelně), hýkala pořád. Čím víc jsem se snažila a urputně hojdala, aby to konečně zalomila, tím víc békala a já se vztekala. Vojtík si kreslil a jen tak suše mi povídá: „Ona se tam asi bojí“.
Blik cvak, vítám zpátky v realitě. Zase mi sepnul mozek, zapudila jsem svojí hysterickou touhu být spravedlivě pro obě děti. To totiž podle mě neexistuje, spravedlivě pro obě děti.
Terezku jsem vrzla do šátku, která to tam ve vteřině zalomila a my s Vojtou si dali spolu oběd, k tomu pustili pohádku a po o si dali zmrzku, pošimrala jsem mu záda a všechno v klidu. Když jsem Terezku do toho šátku dovázala, Vojtík ani nezvedl oči od toho kreslení a pronesl: „Mám pocit, že se teď zklidnila.“
Díky za lekci, milý synu. Málem bych zapomněla ve snaze být ve svých očích dokonalá na banální pravidla, která prostě fungujou. Máma dvou dětí nebude dvakrát, ale máma dvou dětí má v sobě tolik lásky, která bez potíží zaplní občasný diskomfort kvůli tomu, že holt jeden nebo druhý musí někdy počkat na svůj požadovaný mama servis.
Když se divám na tohle fotku, kde má Vojta na obličeji nakreslenýho klučičího motýlka a já vidím, jak mu září ty jeho oči, vidím tu čistotu, lásku a otevřenou vědomou duši, jsem naprosto dojatá a pokaždý se rozpláču štěstím, že tenhle motýlek přistál právě u nás doma.
Ať nám ho poslal kdokoliv, děkuju za to!
P.S. Mimochodem, když píšu tyhle řádky, sedím na gauči, Terezka mi leží na nohách a spinká a na kolenou mám notebook. Ano, děláme to zase – to piplání. Je to stejně na budku jako prvně, ale mnohem snazší, když tušíte, co si časem sklidíte za člověka.